O Alzheimerově chorobě obvykle přemýšlíme jako o problému stáří. Přesto se ukazuje, že některé nenápadné signály zvýšeného rizika lze zachytit o mnoho let dřív, než se objeví první potíže s pamětí. Velká dlouhodobá americká studie sledovaná od devadesátých let testovala v několika vlnách mladé dospělé a části z nich odebrala i krev. Když se účastníci o dekádu později znovu vyšetřili, ukázalo se, že lidé s vyšší zánětlivou zátěží v krvi dosahovali v průměru o něco horších výsledků v jednoduchých kognitivních testech. Signál je jemný, ale důležitý: už ve třiceti až čtyřiceti letech se dá u části populace vypozorovat „náznak“ rizika, ne diagnóza. Stejným směrem ukázalo i tzv. CAIDE skóre – součet několika běžných životních a zdravotních faktorů, které odráží dlouhodobé kardiometabolické zatížení a s demencí se v populaci pojí.
Z takových výsledků ale nelze vyvozovat věštbu pro jednotlivce. Zánětlivé bílkoviny v krvi stoupají z mnoha důvodů a nejsou specifické pro Alzheimerovu chorobu. A podobně ani samotné mozkové bílkoviny, které si s nemocí spojujeme – amyloid a tau – ještě neznamenají, že se u člověka nutně choroba rozvine. V diagnostice dnes proto přibývají přesnější krevní testy (například konkrétní fosforylované formy tau), ale i ty je třeba číst v souvislostech s věkem, potížemi a celkovým zdravotním stavem. Jinými slovy: tyto studie mapují terén, neoznamují rozsudky.
Proč je to přesto důležité? Protože jsme o krok blíž k období, kdy dává smysl začít s prevencí opravdu včas – nikoli až ve chvíli, kdy se rodina poprvé lekne zapomínání. Alzheimerova choroba a také demence se vyvíjejí desítky let a to, jak žijeme mezi dvacítkou a padesátkou, si mozek „ukládá“ podobně vytrvale jako fotky do archivu. Když k tomu připočteme, že jen ve Spojených státech může počet lidí s Alzheimerovou nemocí do roku 2060 zhruba zdvojnásobit na téměř 14 milionů, je každé spolehlivé vodítko pro dřívější zásah cenné – a to i kdyby šlo „jen“ o drobný posun.
Co z praktického pohledu z nových dat plyne dnes? Ne že si má dvacetiletý člověk běžet pro laboratorní baterii. Rozumný závěr je střízlivější: mozek je orgán závislý na zdravých cévách, dobrém spánku, slyšení, pravidelném pohybu a zvládnutém dlouhodobém zánětu. Když se o tyto oblasti staráme v „tichých“ letech, dáváme si větší šanci, že i ve vyšším věku bude kognice stabilnější. Preventivní medicína nemá být strašení, ale nabídka – něco, co lze dělat s předstihem a s rozumem.
Samotní autoři zmíněné práce ostatně upozorňují, že jde o první kamínek v mozaice. Účastníci budou v dalších letech znovu vyšetřeni a do hry vstoupí i přesnější biomarkery či hodnocení smyslových a fyzických funkcí. Teprve tak se uvidí, co z dnešních „jemných signálů“ skutečně předpovídá pozdější potíže a co je spíš obecná známka zátěže organismu. Do té doby je nejrozumnější číst podobné zprávy jako to, čím jsou: signál, že budoucnost mozku nezačíná v důchodu, ale právě teď.